Byť asi každá žena touží po galantnosti Oldřicha Nového, smíří se s průměrným bontonem.
Jenže když není ani ten……
Rok 2009, internetové seznamky, skutečné story:
Příběh první – Restaurace
„No néééé, ty jsi vopraudu přijela,“ halekal na Květu obtloustlý plešoun přes celou restauraci. Bylo vidět, že pivo, která před ním stálo, nebylo ten den rozhodně první.
„Promiňte, ale asi jste si mě s někým spletl.“
„Ale nespletl. To jsem já, Petr ze seznamky.“
„To není možný, na fotce máš hustý černý vlasy a vůbec vypadáš tam jinak.“
„Já si chci užít jako ostatní chlapi. Jenže s mou vizáží bych byl vyřízenej, tak jsem stáhl fotku modela z italských stránek. Vidíš, zabralo to. Tak co si dáš? Nebo půjdem rovnou ke mně?“
Rovnou šla, no spíš se vyřítila ven z restaurace rychlostí šinkanzenu.
Příběh druhý – Kino
Veselá kopa: Zvu tě do kina na ten film, co chceš vidět. Zítra sraz v 7 u pokladen. Dobrou noc.
Bětka: Budu tam. Dobrou noc.
Odhlásila se ze seznamky. Konečně muž, kterému nevadí romantický film! Začala přemýšlet, co si vezme na sebe. První dojem je důležitý.
Veselá kopa, jak si na seznamce říkal, dorazil včas. Vyfiknutý ve sportovní soupravě, tlustých bílých ponožkách a keckách, co něco pamatovaly. Ve frontě před pokladnou si stoupnul před Bětku: „jeden lístek na ten film od čtvrt na osum.“
Bětka vytřeštila oči jak komár na Biolit. Když vytahovala peněženku, aby si koupila lístek, uvědomila si, že se nestihla stavit v bankomatu. Pípla: „mám jen stovku.“
„Tady máš ty štyry pětky, co potřebuješ. A hele nemusíš mi je vracet. Na to ještě mám, abych se bez nich obešel.“
Bětka byla v takovém šoku, že vešla do sálu za ním, klesla na sedadlo a snažila se pochopit, co se to děje.
Veselá kopa se k ní naklonil a bezelstně se zeptal: „a bude se tam střílet?“
Příběh třetí – Oběd
Štěpán: Zvu tě na oběd. Hodí se ti to v sobotu ve 13? Vyzvednu tě na náměstí před sochou.
Edita: To je moc milé. Půjdu ráda.
Štěpán dorazil o 10 minut později, bez omluvy, ale protože ve skutečnosti vypadal líp než na fotce, odpustila mu. Dovezl ji na kraj města, kde kousek od sebe stojí dvě restaurace, jedna nejlepší a pochopitelně nejdražší a druhá průměrná. Edita si pomyslela, že je to sakra frajer, když ji bere do té nejluxusnější ve městě. Zmýlila se, šli do té průměrné.
Vešel první do obou dveří, nepomohl jí z kabátu, nepřisunul židli, sedl si první. Když si vybírali jídlo z jídeláku, upozornil jí, že se tam platit hotově, kartou i stravenkami. Edita informační hodnotu tohoto faktu lehce podcenila.
Štěpán byl příjemný společník, hovor plynul, jak měl. Přišel čas placení. Číšník se zeptal: „jak budete platit? Dohromady nebo zvlášť?“
„Zvlášť. Měl jsem meníčko a pivo. Tady máte stravenku a tady ty drobný,“ podával Štěpán číšnikovi dvacku.
Edita málem spadla ze židle. Útratu za sebe zaplatila a blahořečila si, že šli jen do té „normální“ restaurace, ne vedle do té drahé.
Ptám se – gentlemani, kde jste?
