Úhel pohledu

Potkala jsem se na ulici se svou známou, notorickou stěžovatelkou. Je to ten typ, kterému by ani ráj nebyl dost dobrý.

Vylíčila mi své ukrutné útrapy ve formě manžela, který si jí po dvaceti letech manželství nevšímá, šéf je hlupák a navíc drzý, protože chce, aby trávila pracovní dobu prací!  A do toho všeho se blíží doba dovolených a ona nemá kam jet, protože v Egyptě a Tunisku se to bouří, je to tam o život a na tu exotiku přeci nemá peníze.

Dívala jsem se na ni a říkala si, jestli jí vůbec dochází, jak moc požehnaná je. Žije si v poklidném, bezpečném a demokratickém prostoru střední Evropy. Má muže, práci, zdraví, dostatečný příjem, dokonce nadbytek, protože si může dovolit jet na dovolenou – s celou rodinou a do zahraničí.

Vzpomněla jsem si na svůj nedávný pobyt v Keni, kde se nemalý počet obyvatel ráno vzbudí a neví, co bude ten den jíst. Jen doufají, že někde něco uloví. V žilách jim koluje kromě krve virus HIV nebo malárie, nebo klidně oboje. Když zaprší, mají úrodu a tudíž obživu, když nezaprší, hladovějí. O dovolené je pravděpodobně ani nenapadne snít, protože musí řešit základní existenciální otázky, například jak si zajistit nezávadnou pitnou vodu.

Když se známá nadechovala, aby mi vylíčila další nespravedlnosti ve svém životě, jen jsem se usmála a řekla jsem jí, že jsem ráda, že se má tak báječně a co by za to jiní lidé dali, kdyby se měli jako ona.

Vytřeštila na mě oči, já se rozloučila a vzpomínala na úsměvy Keňanů a Keňanek, kteří se navzdory svým mnohdy těžkým osudům dokážou na svět usmívat.