Naučme se říkat NE

V jednom z mých minulých blogů jsem psala o své cestě do Keni, kde jsem se setkala s odvrácenou tváří Afriky, která nabízí samozřejmě i zajímavé obchodní příležitosti, úchvatnou přírodu, luxusní resorty, zkrátka katalogovou exotiku se vším všudy. O tom ale psát nechci.

Viděla jsem hrozivou chudobu, nedostatek vody, absenci pitné vody, smrtelné nemoci, nedůstojné postavení žen, negramotnost, důsledky vyplývající z tradiční společnosti.

Setkání s realitou třetího světa mi pomohlo ještě více si uvědomit, jak skvěle se mám. V Maslowově pyramidě potřeb se pohybuji na samém vrcholu, nemusím řešit, zda se mi podaří sehnat něco k snědku, riskovat, že voda, která piji mi způsobí smrt, poletující komár malárii a že mě nevěrný manžel nakazí HIV atd. atd.

Od návratu z krásné Afriky se zkrátka a dobře vědomě raduji z každého dne a snažím se žít naplno. Ani předtím jsem nechápala tu věčně „blbou náladu,“ která tady panuje. Od návratu jsem se jí naučila říkat NE.

Když si někdo stěžuje (tím nemyslím sdílení skutečného trápení, které máme občas všichni), nepodporuji to. Dotyčný energetický upír dostane přesně deset sekund a pak se ho/ji zeptám:

„A co s tím budeš dělat?“

„Jak to vyřešíš?“

Případně opravdu smrtící otázka pro tyto lidi zní: „To je mi líto. Ale určitě jsi zažil/a i něco pěkného. Co ti dnes udělalo radost?“

Měli byste vidět, co se děje. Věční stěžovatelé jsou zpravidla naprosto v šoku. Nedostanou to, na co jsou zvyklí. Nemohou pokračovat ve stížnostech, nemohou vás otravovat, kazit vám náladu, zatahovat vás do svých pseudoproblémů. A otázka na radost v nich způsobí obvykle úplně zděšení.

Pochopitelně výrazně prořídly řady těchto individuí v mém okolí, což mne velmi potěšilo. Mezi energetickými upíry rozhodně nemám tu nejlepší pověst, ale abych pravdu řekla, je mi to fuk. Vlastně jsem ráda, protože se mi obloukem vyhýbají.

Díky NE mi vznikl prostor přitáhnout si do života lidi, kteří vidí svět stejně jako já. Sdílíme názor, že když nás něco štve, tak to buď vyřešíme nebo změníme, nebo se tím zkrátka nezabýváme, když to není v naší moci změnit, protože i takové případy holt v životě jsou.

Většinu času se zaměřujeme na to dobré v našich životech, radujeme se z maličkostí, protože ty vytvářejí celek a doufáme, že náš ostrůvek pozitivní deviace se časem rozšíří a z nás “podivně“ optimistických trosečníků v moři blbé nálady se stane komunita, do které bude chtít patřit víc a víc lidí.