Když Michal David zpívá píseň Nesnáším loučení, mluví mi z duše. V běžném společenském styku to zvládám a na shledanou říkám způsobně několikrát denně.
Nedokážu však říct definitivní sbohem, když odněkud odcházím po delší době. Je to pro mě coby těžkou introvertku nepřekonatelně těžké zejména v pracovním životě, kdy zažívám s kolektivem hodně zajímavých chvil. Naštěstí obvykle převažují ty pozitivní. S některými kolegy/němi nás krom pracovních záležitostí pojí i přátelství.
Frustrující konec jsem opětovně zažila na konci října. Snažila jsem ze všech sil loučení uniknout, pokusila jsem se zmizet po anglicku, ale neprošlo mi to. Celý týden jsem dostávala velice hezké rozlučkové emaily, kolegové se stavovali a loučili se se mnou, brali mě na příjemné obědy.
Můj nejužší tým mi za mými zády navzdory (ještě jednou díky, vy rošťáci!) připravil velice dojemné rozloučení. Poděkovali mi, dali mí mé nejoblíbenější květiny, dárky přesně mým koníčkům na míru a velmi osobní vzkazy.
Ve chvíli, kdy jsem se ze všech sil snažila nebrečet, mi došlo, že loučení je ve skutečnosti dokonalá forma uzavírání kruhů. Po strávených měsících (či letech) navážete s lidmi, se kterými pracujete různě silné vazby. Stojíte-li spolupracovníkům za to, aby se s vámi loučili, znamená to, že vám spolu bylo dobře.
Moment odchodu je zhodnocení dosavadního a také výhled do budoucího. Teprve, když kvalitně uzavřete jednu životní kapitolu, můžete otevřít další. Píseň si s „Míšou“ budu zpívat dál, ale příště už rozlučku (prvně v životě) udělám.
