Prší, je pošmourno, cítím se mizerně, zaspala jsem a čeká mě nepříjemné setkání. Zkrátka špatný den.
Usedám na Černém Mostě do metra a chci si číst knížku, když si naproti mně sedají dva slepí puberťáci. Chlapec vypráví něco dívce a oba se smějí. To nemůžu mít klid ani na čtení knížky? Zvedám oči a dívám se na pár s bílými holemi. Handicap těchto mladých lidí je opravdu velmi těžký, hůř je na tom dívka, v obličeji jí chybějí oči. Až se stydím, jak na ně chvíli zírám.
Kontrast veselosti obou mladých lidí vzhledem k jejich zdravotnímu postižení se nedal přehlédnout. Oba mládežníci stále vtipkovali. Chlapec odpověděl dívce, když se ho zeptala, kde jsou Nové Butovice, ať se podívá do mapy. Mohli se smíchem potrhat. Ona byla zase na Vysočanské přesvědčená, že tam asi prodávají hodně Vysočiny a na Palmovce chtěla vidět palmy. Pak oba rozesmála tím, když mu líčila, jak si ráno namlátila, protože malý bráška nedal trojkolku na místo a ona moc ošklivě upadla.
Díky mlaďochům naproti mně jsem si s velkou pokorou a vděkem uvědomila, že mám v životě vše, co potřebuji a spousta toho ani trochu není samozřejmá. Ano, je pár věcí, které bych si přála změnit, nicméně věřím, že třeba už za pár dnů, týdnů či měsíců se to stane, když o to budu usilovat.
Zároveň jsem si díky nim připomněla, že je důležité nevzdat to. I když se k vám osud otočí zády, pořád máte dvě možnosti, podlehnout tomu, nebo bojovat. Tihle dva sympatičtí a pohodoví mladí lidé nejspíš nikdy vidět nebudou, přesto vedou (podle nezdvořile vyslechnutého hovoru) v rámci svého omezení normální a radostný život, který by jim leckterý brblal záviděl.
Vystoupila jsem a s fouknutím větru zmizel můj špatný den. Užívala jsem si krásy kapek deště, které se snášely jako listy ze stromu, a těšila jsem se na setkání, které se najednou nezdálo být zase až tak nepříjemné.
