Lajnička

Kamila vešla do domu své babičky. Byla zmáčená deštěm. Bolelo ji celé tělo, třeštila jí hlava a chtělo se jí zvracet. Měla hroznou žízeň. Vešla do kuchyně, z kredence vyndala sklenici a nalila do ní vodu. Sklenici umyla, otřela a vrátila zpět na místo.

Váhavě šla do ložnice babičky. Je středa odpoledne, a to chodí do sokolovny cvičit. Je obdivuhodné, jaká je ve svém věku čipera.

Sedla si na truhlu, kam si babička každý večer odkládá své šaty. Rozplakala se.

Jsem ta největší mrcha na světě. Babička by za mě položila život. A já jsem ji tak zklamala.

Zvedla se ze židle a přešla k prádelníku. Otevřela třetí šuplík a pod kombiné nahmatala svazek bankovek. Vzala si dva tisíce. Zbylé peníze vrátila na místo.

Zavřela šuplík, pomalu vyšla na  chodbu. Obula se. Na chvíli si musela sednout, jak se jí motala hlava. Vstala, rozhlédla se po domě a vzala za kliku. Dveře za sebou pečlivě zamkla na dva západy.

Došla na zastávku autobusu, za slabou čtvrthodinku byla na Černém Mostě. Za dalších dvacet minut byla metrem na Národní třídě. To už se klepala jak ratlík. Vyjela nekonečnými schody ven.

Stál tam, jak se domluvili. Dala mu peníze a on jí vytoužený prášek. Nikdy nepochopila, proč se tomu říká dávka. Vždycky za to musela tvrdě zaplatit.

Z posledních sil došla do Café Louvre. Šatnářka ji naštěstí nevěnovala žádnou pozornost. Vešla na záchod a vyndala si z kabelky kreditku a nasypala na ní kokain. Pěkně úhledně.  V mžiku ho měla v sobě. Milovala jeho vůni, proto ho vdechovala.

Po chvíli se přestala třást, už ji nebolela ta proklatá hlava. Po těle se jí rozlévalo slastné blaho. Opět byla šťastná a patřil jí celý svět. Vyšla z kabinky, učesala se a namalovala si rty.

Zítra s tím přestane. Zítra už doopravdy.