Rovnice

Nevím, jak vy, ale já jsem se narodila bez té části mozku, která obhospodařuje triádu matematika + fyzika + chemie. Školní docházka pro mě byla noční můrou a pro mé kantory naprostým utrpením. Svorně jsme nechápali, že druhá strana nechápe.

Při hodinách chemie jsem permanentně vlévala jednu špatnou smradlavku do druhé, působila výbuchy a občas sama sobě nechtěné změny účesu. Paní profesorko, opravdu to nebylo bojkot! Můj mozek na to zkrátka nemá.

Na hodině fyziky bylo mým vrcholným číslem, když mě pan profesor vytáhnul na nějaký strašidelný zákon. Což o to, odrecitovala jsem ho na jedničku, jenže pak přišel ten slabší moment, kdy jsem měla spočítat příklad vycházející z toho zákona. Nevím jak, ale dokázala jsem se propracovat k záporné odmocnině namísto něčeho na n-tou. Prófa se na mě se slzami v očích obrátil od katedry s památnou otázkou: „Ty to opravdu nechápeš, viď?“ Bingo. Nechápu.

Nejstrašlivější byly hodiny matematiky. Troufnu si říct, že jsem integrály a odmocniny uměla namalovat nejlépe ze třídy. Bohužel mi unikal smysl jejich použití. Kdykoli paní profesorka začala diktovat zadání rovnice, jejímž cílem bylo zjistit, kdy se vůz jedoucí z bodu A rychlostí 60 km setká v bodě C s cyklistou jedoucím z bodu B třicetikilometrovou rychlostí, chtělo se mi plakat. Tuto rovnici jsem nespočítala nikdy. Ani jednou v životě.

Nejhorší na tom je, že si to dokonale představím. Vidím okresku lemovanou alejí kvetoucích třešní, vzduch nádherně voní, zapadá slunce a pan Hrušínský se kochá tou krásou ve své škodověnce a míjí se s panem Svěrákem na kole. Zamávají si a jedou dál. Já si tu rovnici namaluju, dokážu o ní poutavě mluvit, napsat příběh, ale nespočítám ji. Už 20 let se tím trápím.

Čtete-li tuto povídku někdo, kdo jste učitelem matematiky s neskutečnou trpělivostí a chcete si zároveň složit bobříka odvahy, napište mi prosím. Je načase se přestat trápit a těm dvěma výletníkům to pěkně a správně spočítat!