V rámci vánočního úklidu jsem se konečně rozhodla vyhodit letošní nepřečtené noviny a časopisy, na které nezbyl čas, ale stále doutnala naděje, že se tak stane. Při zběžném prolistování výtisků jsem zažívala pocity Děda Vševěda.
Co začalo v lednu, má už většinou konec. V příkladě Steva Jobse, který se počátkem roku vzdal vedení firmy ze zdravotních důvodů, bohužel doslovný. Podobných příběhů je více.
Noviny pochopitelně také plnily a plní různé aféry, odhalení… Je zajímavé sledovat, jak je úplně vše pomíjivé. Co bylo před pár měsíci žhavé téma a burácelo to na nás z titulků na předních stranách, je již zaváto pod nánosem nových zjištění, skandálů, sporů… Není nic staršího než včerejší noviny, říká se.
Pomíjivost všeho je do určité míry nabíjející. Každý den nám dává šanci začít zas a znovu, lépe a jak doopravdy chceme. Bez ohledu na novinové titulky a realitu, kterou údajně zobrazují, bez ohledu na to, co nám kdo předpoví a co pak budoucnost skutečně přinese.
Důležité je to, co je v nás, v co věříme, co děláme, jak jednáme. Pro mě je velký úklid domova zároveň vnitřní očistou sebe sama. Když mám uklizeno v sobě, lépe se mi žije, dýchá. Také vidím podstatu. Tou nejsou půtky ve vládě a podobných spolcích. Patří k nim základní hodnoty v podobě zdraví, příslovečného štěstí, rodiny a přátel.
Staré noviny jsem odnesla do kontejneru na papír s odhodláním, že už ve stolku nebudu kupit nepřečtené. Díky tomu jsem si v něm uvolnila místo na pohádkovou knížku. Dnes přijde na návštěvu malá neteř a těší se na pohádku. Má slíbeného „skutečného“ Děda Vševěda.
