„Paninko, kam to jedete s takovým pěkným pórkem?“ hlaholil v autobusu starší muž sedící naproti dámě v nejlepších letech, které z květované nákupní tašky vyčuhovala pořádná pórková tyč.
Spadal do kategorie, kterou jsem si nazvala Kontaktní cestující. Ta se dále dělí na dvě podskupiny – první je milá a pohodová, druhá na zabití.
Stála jsem nad nimi a pána jsem odhadovala na exemplář Kontaktní cestující 2. Nedalo se mu uniknout.
„Jedu domů,“ špitla dáma, hlavu otočila k oknu a snažila se stát neviditelnou.
„A copá budete vařit?“
„Pórkovou polívku,“ odpověděla dáma, aniž se na prošedivělého muže s masivním zlatým prstenem na pravém prostředníku podívala. Bylo vidět, že považuje vynucenou konverzaci za ukončenou.
Ne však bodrý muž: „Poctivou domácí polívčičku bych si taky dal líbit. Ale nejlíp vařej stejně v hospodě. Musím to vědět, chodím tam každej den.“
Dáma mlčela a podle výrazu tváře se vrátila k původní myšlence neviditelnosti. Zdálo se, že si přeříkává všechna zaklínadla z dětství a doufala, že některé zabere.
„Dám si tam večeři, svý tři pivíčka a pak jdu domů.“ Trochu na to vypadal.
Dáma se dál dívala z okna.
„To víte, doma na mě nikdo nečeká. Žena mi loni umřela a já jsem bez ní úplně ztracenej. Hrozně mi chybí. Doma ně mě všechno padá, všude ji vidím. Děti se nám rozutekly do světa a já tu zbyl sám. Přijedou na skok jednou za rok. Co žena umřela, chtějí, abych šel bydlet k nim, ale co bych tam dělal. Řeč neumím, celej den jsou v práci, děti ve škole a na starýho dědka není nikdo zvědavej.“
Moje původní teorie o Kontaktním cestujícím 2 vzala za své.
Dáma se na něj podívala: „To vám musí být smutno.“
„Je. Proto chodím do tý hospody a kecám tam s chlapama. Koukáme na fotbal, na hokej, pak přijdu a jdu spát. Ženě by se to nelíbilo, ale vím, že mě chápe. Ona mě chápala dycky, proto jsem jí neběhal za jinejma.“
Autobus zastavil, pán vystupoval a s úsměvem se loučil s dámou: „Tak se mějte, paninko, a ať se vám ta polívka povede.“
„Děkuju a .. na shledanou.“ Dívala se na něj, jak vystupuje a do očí jí vstoupil smutek a pochopení.
Někdy stačí jen mlčet, naslouchat a během chvíle zjistíte, že věci nejsou takové, jak na první pohled vypadají. Ze spolucestujícího, který se s vámi dá proti vaší vůli do hovoru, se může vyklubat osamělý, nešťastný člověk, kterému udělá radost i chvilková konverzace mezi třemi zastávkami.
