Cesta potemnělým autobusem pozdě večer domů. Jsem unavená po celém dni, chci si hodinku pospat a dobít baterky. V autobuse je příjemně teplo, vedle mne volné místo. Na poslední chvíli dobíhá muž a sedá si vedle mne.
Fakt, že spolucestující strávil pár hodin v občerstvovacím zařízení, musel cítit i eskymák v iglú za polárním kruhem. Odér má takovou sílu, že upadám do lehkého kómatu. Jen co ze sebe shodil kabát, zazvonil mu mobil. Hlasitost vyzvánění by probrala i medvěda ze zimního spánku. Vracím se z kómatu zpět k životu.
Intenzita vyzvánění odpovídá síle hlasu mého souseda. Strýc Pepin je v porovnání s ním učiněný tichošlápek. Přemýšlím, kam bych se před řevem a puchem souseda schovala, ale žádná z variant se nezdá proveditelná. Únikovou cestu mi kazí můj hromotlucký soused z Ukrajiny a plně obsazený autobus.
Voloďa mezi tím telefonuje a Máša dostává pořádnou sodu. Nenakoupila dárky pro jeho matku a sestru. Intenzita hovoru se stupňuje. Voloďa teprve teď začíná zvyšovat hlas, něco takového se na začátku hovoru zdálo nemožné. Můj bubínek má asi tak pět sekund do exploze a hlava se asi taky přidá.
Máša se dostává do pořádných toček a její ječák nezůstává Voloďovu řevu nic dlužen. Nepřeslechnutelná decibelová remíza. Máša dárky nekoupila, protože jí Voloďa nedal peníze, které všechny propije, beztak byl v hospodě i dnes. Voloďa ji patřičně usměrňuje, může si dělat, co chce, do hospody chodí stejně jenom proto, že má tak hroznou ženu, která ani neumí zařídit tak něco snadného jako koupit dárky pro jeho matku a sestru. Že ona je nemá ráda. To si mohl myslet.
Máša je jednoznačně přesvědčena, že by měl Voloďa táhnout k čertu. Souhlasím s ní. S největší radostí pomůžu Luciferovi nacpat Voloďu do pytle a ještě jim oběma zamávám a popřeju šťastnou cestu. Brány pekelné se však neotevřely a Voloďu do programu „šup s ním do kotle“ nepřijaly. Uvažuju, že se do toho programu přihlásím já, hlavně když bude okamžitý nástup a uniknu decibelovému nářezu, za který by se nemusela stydět leckterá slušně rozjetá heavymetalová kapela.
Voloďa usoudil, že si to s Mášou doma vyřídí a praštil jí telefonem. Huráááá. Vydechla jsem si nejen já, ale celý autobus včetně pana řidiče. My naivkové!
Máše se Voloďovo jednání pranic nelíbilo a vytočila ho zas. Druhé kolo. Zopakovali jsme si dárky, zlobivou manželku a manžela pijana, přibylo však nové téma – cesta domů na Ukrajinu. Voloďa, prevít jeden, nekoupil jízdenky. Chlastat umí, vodka do něj teče proudem (myslím, že nejen ta), ale aby udělal, co mu řekla, to ne.
Máša Voloďovi rozkazovat nebude, to teda ne, burácí na ni do telefonu. Podle mě je Voloďa bývalý Alexandrovec, protože to jinak není možný. Úplně ho vidím, jak zpívá na pódiu Kaťušu. Voloďa ví nejlíp, co má kdy udělat. Na to ji nepotřebuje. Máša si má hledět svého a mazat koupit ty dárky nebo uvidí. Říkala jsem si, že jsme je nějak dlouho neprobírali….
Tentokrát třískla telefonem Máša. Samou radostí zvažuju mexickou vlnu. Konečně ticho! Za dvacet minut, co zbývají do konce cesty, se snad zregeneruju a dostanu z nejhoršího – bubínek je definitivně v háji a hlava dává zřetelně najevo, že bez brufenu spát nepůjde. No.... možná kouzelnou růžovou pilulku nahradím stylově panákem vodky.
K mému údivu Voloďa dokázal svým rozostřeným zrakem najít Mášu v adresáři a žhavil drát. Máša mu nemá co práskat telefonem. On ještě neskončil. Já ano. Rezignovaně se hroutím v sedačce a dál se nechtěně účastním kulometné přestřelky mezi manželaty..
Prošli jsme si opětovně dárky, hospodu, cestu do Kyjeva, neposlušnost ženy a alkoholismus manžela. Matka se sestrou nám vypadli. Máša se má těšit, až přijde Voloďa domů. Ukáže jí!! Ani si nechci představit, co se u nich doma bude dít a kdo koho bude bít. Předem lituji veškeré sousedy v okruhu kilometru od epicentra manželského výbuchu.
Voloďa hovor končí. Jde domů. Chce si s Mášou všechno vyříkat. Co tedy přesně dělali uplynulou hodinu, je mi záhadou. Autobus zastavuje, jsme v cíli. S takovým nadšením jsem nevystupovala roky. Téměř jsme se chytli s ostatními spolucestujícími za ruce a začali tančit vítězný tanec, že je to za námi. Dokázali jsme to! Přežili jsme ten rambajz i manželskou hádku na pokračování.
Dva dny po cestě jsem sledovala černou kroniku v místních novinách a žádná oběť manželské hádky ukrajinského původu se tam neobjevila. Voloďa to asi vzal cestou domů přes nálevnu, kde zapomněl na dárky, Kyjev i svou ženu a jeho amnézie zřejmě pokračuje doteď. Máša nejspíš vyrazila koupit ty dárky, co by pro klid v rodině neudělala.
A já navrhuju rozumné (krátké, stručné a tiché) používání mobilního telefonu ve veřejných prostředcích.
